Půlorkové existují na světě déle, než je zapisována historie, od dob, kdy se orkové a lidé poprvé setkali. Přesto pro sebe ve faerûnských civilizacích za celou dobu nenašli mnoho místa – nebo přesněji, civilizace neměla nikdy místo pro ně.

Většina obyčejných lidí má k půlorkům averzi, z velké části založenou na jejich vzhledu: uvažují, že každý, kdo vypadá podobně jako ork, musí být ork, a měl by se držet v povzdálí. Vzhledem k tomu, že půlorkové jsou obvykle silnější a odolnější než jejich lidští vrstevníci, mohou najít práci ve městech a vesnicích, ale jejich vzhled je stále staví do role cizinců. V reakci na své vyloučení půlorkové buď přijmou svou odlišnost a jsou pyšní na svou fyzickou převahu, stáhnou se a snaží se na sebe příliš neupozorňovat, nebo se vzdají snahy někam zapadnout a přijmou kočovný styl života.

Mluví obecnou řečí i orkštinou. Ve vzácných písemných případech používá orkština trpasličí abecedu Dethek.

Lorové informace

Lidské a orčí kmeny občas uzavírají spojenectví, ať už pod vedením mocného černokněžníka, nebo po probojování se do mrtvého bodu letitého konfliktu, a spojují své síly do větší hordy, aby terorizovaly okolní civilizované země. Když se takové spojenectví zpečetí manželstvím, narodí se půlorkové. Někteří půlorkové se vypracují na hrdé náčelníky orčích kmenů, jejich lidská krev jim dává výhodu nad jejich čistokrevnými orčími rivaly. Jiní se vydají do světa, aby prokázali své zásluhy mezi lidmi a jiným civilizovanějšími rasami. Mnozí z nich se stávají dobrodruhy a dosahují významnosti díky svým úžasným skutkům a proslulosti díky svým barbarským zvykům a divošskému běsnění.

Zjizvení a silní

Šedavé zbarvení, šikmé čelo, vyčnívající čelisti, vynikající zuby a ohromná postava na první pohled nezapřou orčí dědictví půlorků. Půlorkové jsou vysocí 6 až 7 stop a obvykle váží 180 až 250 liber.

Na jizvy z boje pohlíží jako na odznaky hrdosti a na ozdobné jizvy jako na krásné ornamenty. Jiné jizvy ale označují orka či půlorka jako bývalého otroka či zneuctěného vyhnance. Každý půlork, který žil poblíž orků či mezi nimi, má jizvy, buď jako znaky ponížení, nebo pýchy, vypovídající o jeho činech či zraněních. Takový půlork, když žije mezi lidmi, je může hrdě vystavovat, nebo je zahanbeně skrývat.

Grúmšovo znamení

Orky stvořil jednooký bůh Grúmš, a dokonce i ti orkové, kteří se odvrátili od jeho uctívání, se nemohou zcela vymanit z jeho vlivu. To stejné platí o půlorcích, i když jejich lidská krev mírní dopad jejich orčího dědictví. Někteří půlorkové slyší šeptání Grúmše ve snech, které na ně volá, ať rozpoutají svůj hněv, který v nich vaří. Jiní cítí Grúmšovo jásání, když se zapojí do boje tváří v tvář — a buď jásají spolu s ním, nebo se klepou strachy a odporem. Půlorkové nejsou od přírody zlí,ale zlo v nich číhá, bez ohledu na to, jestli ho přijímají, nebo ho potlačují.

Půlorkové silně prožívají všechny emoce, nejen Grúmšovu zuřivost. Zuřivost jim nejenom zrychlí pulz, ale rozpálí jejich těla. Urážka pálí jako kyselina a žal podkopává jejich sílu. Ale smějí se hlasitě a srdečně a prosté tělesné požitky — jídlo, pití, zápasení, bubnování a divoké tancování — naplňují jejich srdce radostí. Mají sklony k prchlivosti a někdy až mrzutosti, raději jednají než uvažují a raději bojují než polemizují. Nejvyzrálejší půlorkové jsou ti, co mají dostatek sebeovládání, které se jim dostalo v civilizované zemi.

Kmeny a chudinské čtvrti

Půlorkové nejčastěji žijí mezi orky. Z ostatních ras je nejvíc přijímají lidé a pokud nežijí mezi orčími kmeny, nejčastěji žijí právě v lidských zemích. Ať už se vyskytují mezi hrubými barbarskými kmeny, nebo se snaží přežívat v chudinských čtvrtích velkoměst, spoléhají na svou fyzickou sílu, odolnost a čiré odhodlání, které zdědili od svého lidského předka.

Vlasti půlorků

V zemích daleko od Mečového pobřeží, jako Thesk a Chessenta, existují velké půorčí komunity, kde po generace žijí jako plnoprávný lid. Na Severu ale existuje jen málo takových míst. Nedaleko Království mnoha šípů vyrostla malá komunita, ale nedávná válka s orky v této oblasti způsobila, že tato rozrůstající se populace byla rozprášena.

V současné době nemá žádné civilizované místo na Severu významnější populaci půlorků, ačkoliv přinejmenším několik z nich bydlí na okraji nebo uvnitř jakékoli stálé komunity. Je ironií, že půlorkové pravděpodobně naleznou přijetí v největších a nejcivilizovanějších místech – ve velkých městech, kde jsou lidé často ve svých názorech kosmopolitnější.

Například v Hlubině tvoří půlorkové nepatrné procento populace, ale i přesto jich jsou stovky. Půlorkové, nazývající Hlubinu svým domovem, oceňují přijetí, nebo alespoň toleranci, kterou jim město poskytuje, ať už se tam narodili, přišli do města po souši z jiné části kontinentu nebo vystoupili z lodi, která přijela za obchodem.

Volání krve

Půlorkové skutečně vděčí za svou nepříjemnou situaci bohu Grúmšovi, stvořiteli orků. Legenda vypráví, že když Grúmš zjistil, že veškeré území světa si zabrali jiné národy, přísahal, že orkové se pomstí tím, že si vezmou vše, co chtějí, násilím. Velké orčí hordy tak činí dodnes, a pravidelně vyráží z divočiny na nájezdy a plundrování.

Z toho důvodu nemá v myslích ostatních obyvatel Faerûnu slovo „ork“ příznivý význam. Současně slovo „půl“ vyvolává mezi orky posměch. Někteří půlorkové, kteří vyrostli mezi orky, reagují na toto stigma tím, že jsou brutálnější než ostatní příslušníci kmene, což z nich může učinit vůdce, ale půlorkové, kteří nejsou členy, nejsou do orčí skupiny vítáni, protože nejsou čisté orčí krve. A do jiných společností nejsou přijímáni pro jejich orčí dědictví.

Ostatní lidé považují půlorky za zastrašující a odrazující; to je jak požehnáním, tak prokletím, protože i když je někteří kvůli svému strachu nechávají na pokoji, jiní, kteří se jimi cítí ohroženi, je diskriminují nebo rovnou napadají. Tento rasový předsudek způsobuje, že půlorkové jen pomalu důvěřují i těm, kdo jsou k nim laskaví – protože všichni znají příběhy o těch, kdo byli takovým chováním oklamáni. Díky své orčí krvi – Grúmšovu znamení – se rychle rozčílí a mají sklon obořit se na ty, kdo s nimi zachází nefér.

Jelikož vyrostli mezi orky nebo ve stínu svého dědictví, mají půlorkové jen zřídkakdy zkušenosti s příjemnou společností, a tak často odchází pryč jako hrubí, neomalení či nevychovaní při jednání s jinými lidmi. S orčí přímočarostí vyjadřují své myšlenky zjevně bez starosti o to, jak budou jejich názory přijímány. Bez ohledu na to, kde žijí, je ostatní kategorizují podle jejich užitečnosti jako vojáky nebo dělníky na namáhavou práci. Je jen několik málo vzácných a šťastných případů, kdy jsou posuzováni podle jejich charakteru a skutků a nikoli podle původu.

Půlorčí bohové

Jak již patří k jejich dvojité povaze, mnoho půlorků uctívá božstva jak z lidských tak z orčích panteonů. Když jsou sami nebo mezi svými, modlí se půlorkové k orčím božstvům, zvláště pak k Ilnevalovi, který je považován za patrona půlorků a jiných orčích kříženců.

Faerûnští bohové

Půlorkové, kteří se snaží začlenit do lidské společnosti, často účelně přijímají lidská božstva (ačkoliv jen zřídkakdy jen naoko). Upřednostňují faerûnská božstva války a podvodu, jako je Bane, Maska a Tempus.

První rodina

Orčí panteon, známý jako Kmen toho, který se dívá, je skupinou brutálních a krutých bohů, kterým vládne jejich otec a náčelník Grúmš Jednooký. Tento bůh dobývání, síly a přežití je nenávistným soupeřem elfího boha Corellona Larethiana. Říká se, že Grúmš vděčí za ztrátu oka Corellonovu mířenému šípu.

Orčí bohyně-matka je Lutyk, Grúmšova družka a bohyně plodnosti, jeskyní a čarodějnictví.

Bahgtru, Grúmšův syn, je bohem čiré brutální síly, proslulý svou mocí, ale pro jeho přihlouplost jím někteří pohrdají.

Vůdce Hordy

Patronským božstvem půlorků je bůh války Ilneval. V panteonu má titul Válečného mistra a je ctěný těmi, kdo věří v moudrost útoku ohromujícím počtem.

Černá a bílá

Dva z nejzlověstnějších členů orčího panteonu leží na opačných koncích viditelné části spektra. Jedním z nich je Šargáz, Nocipán, bůh tmy, noci a nenápadnosti. Na druhé straně je Jurtuš Běloruký, Pán červů, hrůzostrašné božstvo moru a smrti.

Půlorčí jména

Půlorkové mají obvykle jména podle kultury, ve které byli vychováni. Půlork, který chce zapadnout mezi lidi, si může změnit orčí jméno na lidské. Někteří půlorkové s lidskými jmény se rozhodují pro přijetí hrdelního orčího jména, neboť si myslí, že díky nim budou působit strašlivěji.

Mužská jména: Dench, Feng, Gell, Henk, Holg, Imš, Ket, Krusk, Mhurren, Ront, Šump, Tokk

Ženská jména: Baggi, Emen, Engong, Jevelda, Kansif, Myev, Nýga, Ovak, Owka, Šauta, Suta, Vola, Volena

Půlorkové a další rasy

Každý půlork hledá způsob, jak by ho přijali ti, kdo nesnáší orky. Někteří jsou odtažití a snaží se nepřitahovat na sebe pozornost. Hrstka z nich projevuje zbožnost a laskavost, jak nejvíc veřejně to jde (bez ohledu na to, jestli takový projev je upřímný). A někteří se prostě snaží jen být co největší tvrďáci, aby se jim ostatní zkrátka vyhýbali.

Herní informace

Obecné informace:

Půlorkové nemají na výběr žádnou další subrasu.

Vaše postava dost možná přichází právě z Chessenty, kde se k nim chovají jako k ostatním lidem a jsou blízko Údolí a nebo z Hlubiny, daleké metropole ze severu Faerunu. Ale roztroušené půlorky najdete po celém světě a je na vás, odkud pocházíte.
V Údolí je velký počet orků, proto stejně tak dobře můžete být rodák.

Pro hraní půlorka si vyberte buďto rasu míšence, kde máte upravený lidský model, a nebo přímo půlorka, s orčím modelem.