Mezi trpasličími pevnostmi a osadami chráněnými Panskou Jednotou jsou roztroušena významná místa, která nemají žádný společný rys vyjma toho, že existují mimo ochranu či kompetence silných mocností regionu. Mezi těmito lokalitami sice existují i civilizovaná místa, jako je například Elturgard. Avšak ty existují přinejlepším v neklidném napětí s obyvateli divočiny uvnitř či kousek od svých hranic a přežívají jen díky neustálé ostražitosti a stálému náboru nových obránců.

V divočině Severu lze najít velké množství různých nezávislých národů a pozoruhodných míst. Mezi ně patří velká knihovna ve Svítící Tvrzi, domov největší sbírky písemnictví ve Faerûnu; impozantní obří hrad Temná tvrz; opevněné opatství Helmova Država; místa velkých bitev jako jsou Kancoskolův most a Pole mrtvých; relativně bezpečné říše jako Elturgard a Jelení údolí; a říše yuan-ti Najara. Země Uthgardů, města na chladné Planině ledového větru, tiché Trielské kopce, město hrdlořezů Luskan a legendární Černokněžníkova krypta, panství mocného kostěje Larlocha, to vše jsou nezávislé říše. Stejně jako Vysoké vřesoviště, Trolspáry a Vysoký hvozd.

Mnoho nebezpečí a dobrodružství lze najít v neobsazených částech Severu, stejně tak jako velké bohatství a poklady. Na odvážné průzkumníky čekají trosky starověkých království a nespočet menších osídlení roztroušených po krajině.

Eltugard

Ach Elturgard! Pokud některé místo na světě dokládá potenciál lidstva k velikosti, pak je to právě tento rodící se národ. Kdo by mohl zapomenout zářící pohled na oddíl Společníků, paladinů jedoucích polem pod třepotajícími se praporci, se zářícím symbolem Elturgardu na štítech a pancířích, každý se svatým symbolem svého boha, jenž byl zbrojí pro jejich duše. Naprostá horlivost a skutečná suverénnost Společníků snažících se o konání spravedlnosti, jsou mezi lidmi ojedinělé. A není to jen těch pár, jichž se dotkli bohové, kteří se snaží o tyto vyšší ideály; ozbrojené síly Elturgardu jsou plné mužů i žen, kteří usilují o vstup ke Společníkům. Jsou to Pekelní jezdci, pojmenovaní po válečnících Elturelu, kteří doslova projeli bránou do Devíti pekel, pronásledujíc a ničíc ďábly, kteří trápili jejich lid. Je možné se vůbec při pohledu na tyto zářné příklady divit, že obyčejní lidé Elturgardu jsou tak oddaní své snaze o spravedlnost a uctívání bohů?

Och, jak jasně září světlo Elturgardu! Kéž by vydrželo. Lidé jsou koneckonců, krátce žijící tvorové a jsou ve své víře a pozornosti nestálí. Elturgard je produkt jedné či dvou lidských generací a jak to tak vypadá, je nepravděpodobné, že bude trvat mnoho dalších.

Budoucnost

Pokud D&D hrajete, pravděpodobně Elturel znáte. Jde o mocné město, které má vlastní slunce a které bylo za svůj zločin proti archandělce Zariel, vládkyni Avernu, staženo do pekel.

Nic z toho se ještě u nás nestalo. Zariel padla, ale Pekelní Jezdci jsou stále považováni za hrdiny. Nikdo neví, že anděla zradili a se staženým ocasem utekli. Ani Companion, umělé slunce které pálí nemrtvé, neexistuje.

I z toho důvodu není moc co dalšího o Elturelu říct. V současné době to je rozpínavý národ, co si pod svou ochranu nárokuje mnoho okolních městeček a vesnic. Jsou velice nábožensky založení a velice hrdí. O to horší bude jejich nevyhnutelný sestup do ohňů zatracení.

Evereska

Evereska leží skrytá v Zastřených vrších. Elfí stezky k ní jsou tajné, zahalené do magického hávu a přírodních úkazů. Do sta mil západně nestojí žádné významné lidské osídlení a na východ leží lačný pouštní písek Anaurochu.

Hostinec Na půl cesty

Je tedy zvláštní, že hostinec Na půl cesty stojí, kde stojí. Možná je to tam proto, jak lidé říkají, že „je to na půli cesty všude.“ Malá vesnice obklopuje titulární hostinec, který netvoří jediná budova, ale dvorec zahrnující stáje a další přístavby. Lidé, kteří zde celoročně žijí, jsou lovci, zálesáci, zlatokopové, hledači drahokamů, drobní farmáři a jejich rodiny, a jsou to oni, kdo obsadí hostinec, když přijdou obchodníci, aby viděli, jaké zboží zde lze sklidit.

Evereska je soběstačná, ale její obyvatelé se na svých cestách občas zastaví v hostinci Na půl cesty a pokud jsou přítomni kupci, mění s nimi své zboží.

Elf řemeslníci občas sestoupí ze Zastřených vrchů, aby zde prodali své zboží, a někteří z nejznámějších někdy zažehnou improvizovanou dražební válku o práva na nákup těchto výrobků. Elfové nedělají něco tak suchopárného jako postavení stánku či pultu, ale místo toho jednají s několika obchodníky, kteří v té době jsou v hostinci. Tito agenti pak odejdou a prodávají elfí výrobky dál, což dává hostinci Na půli cesty nezaslouženou pověst obchodního centra Everesky.

Nepouštějte se do hor hledat Everesku, pokud nejste ve společnosti obyvatele Everesky. Takovýto doprovod se nenachází snadno, protože jsou po celý jejich život rozhodnuti, že bez pozvání těch nejstarších z nich žádný cizinec neuvidí jejich domov. Pokud se s některým z nich potřebují cizinci setkat, hostinec Na půl cesty tento účel splňuje.

Útočiště v kopcích

Evereska je uvelebena ve slunném kaňonu vysoko v horách. Okolní vrcholy ji skrývají před všemi vyjma nejmocnějších letců, kteří vydrží chlad a silné větry jejich ohromných výšek. Pokud by se přesto někdo takový chtěl přiblížit do Everesky, její strážci nasednou na obří orly a zajistí, aby se do údolí nedostalo žádné zlo.

Na rozdíl od stísněných a přeplněných lidských měst se Evereska skládá ze seskupení staveb na mnoha úrovních velkého údolí, propojených navzájem řadou stezek. Tyto shluky jsou odděleny mýtinami, loukami, lesíky a malými hájky – přírodní prostor je stejně tak součástí města jako budovy a jeho přítomnost je pro jejich způsob života nezbytná.

Luskan

Každý, kdo směřuje do Luskanu, by měl něco vědět o jeho vládnoucích Korábech a Mystickém bratrstvu. Luskanské Koráby by mohly být popsány jako bandy pirátů, avšak tato charakteristika by pominula, jak hluboce se Koráby zakořenily do luskanské společnosti a do mentality zdejších občanů. Napadni člena Korábu a přivodíš si nejen hněv Korábu, ale i většiny města. Co se týče Mystického bratrstva, jeden člen může, ale nemusí přijít na pomoc druhému, avšak je důležité vědět, že každý z těchto sebestředných mágů se snaží dokázat svou zručnost v magii, a proto si nemůže dovolit ukázat před lidem Luskanu jakoukoliv slabost.

Luskan, Město Plachet, se klene nad ledovou řekou Mirar, která se řítí od Páteře světa, obtéká Mirabar a vlévá se do moře. Rychlá řeka vymlela hluboké koryto, na jehož obou téměř čtyřicet stop vysokých strmých březích z šedého kamene se Luskan rozkládá. Kolem města je okruh silných kamenných hradeb s věžemi poskytujícími ochranu. Jižní brána nazvaná Dvojzub se chlubí nejpůsobivějšími věžemi, dvakrát vyššími než hradby, s cimbuřím a střílnami pro mnoho obránců, a demonstruje sílu města příchozím od jihu.

Najara

Pryč jsou dny, kdy příběhy o království hadů byly jen zvěsti a klepy, příběhy šířené dobrodruhy a cestovateli, kteří bloudili daleko od cest, a nějak se jim podařilo uniknout. Bývalo jednoduché pochybovat o jejich pravdivosti, protože který národ či stát by nestřežil své hranice nebo nekomunikoval (přátelsky či jinak) s jinými národy? Příběhům o nágách a yuan-ti bylo snadné uvěřit, protože tato oblast vždy hostila takové věci. Ale národ takových tvorů?

Jak nyní víme, království Najara, vyhlášené v něm žijícími hady, leží podél severního okraje Obchodní cesty, severovýchodně od Kancoskolova mostu a jihovýchodně od Vysokého vřesoviště. Těmito zeměmi protéká řeka Zátočinná a dalšími hlavními geografickými rysy jsou Hadí vrchy, Chelimberský močál a Les plazů.

Ekonomika Najary, taková jaká je, závisí na existenci otrokářství. Otrokářství je pravděpodobně jediný skutečný obchod prováděný v Najaře, kdy trosky Tlotzinu v Lese plazů slouží jako shromaždiště pro ty, kdo klesli tak hluboko, že prodávají yuan-ti otroky. Různé frakce mezi najarany mají své agenty čekající u Tlotzinu doufajíc, že uzavřou dohodu s otrokáři dříve, než dorazí ostatní. Otroci s neobvyklými schopnostmi či speciálními znalostmi občas vyvolají mezi yuan-ti dražební boj.

Najar je velice mladé králoství, které vzniklo během Moru Kouzel.

Každý s nějakým vlivem, kdo toto čte, by měl dbát těchto slov: nenechte se oklamat. Hadi nechtějí koexistovat mírumilovně – jen používají svou podivnou diplomacii jako plášť a štít, aby se chránili před bdělostí druhých, dokud nebudou připraveni uskutečnit své plány, ať již jsou jakékoliv.

Planina Ledového Větru

Pokud cestujete dostatečně daleko na sever, dorazíte k horám právem nazývaným Páteř světa. Otočte se na západ a jděte směrem k Moři plujících ker a možná narazíte na některou z roztroušených komunit z Planiny ledového větru. Případně můžete cestovat po stále se zužující cestě z Luskanu, zvané Severní zprostředkovací, až nakonec dorazíte do zmrzlé tundry, kde cesta končí.

Proč cestovat tak daleko? No, protože pokud patříte k tolika jiným, kteří přichází z jihu, tak proto, že vás nebaví snadný život, před někým či něčím prcháte nebo se prostě nehodíte k životu jinde.

Desetiměstí

Pokud přicházíte po tvrdé cestě z jihu, první, co uvidíte, je Kelvinova mohyla, velká hora zjizvená na jihozápadě trhlinou. I na vrcholu léta je špička hory pokryta ledem a sněhem. V jižním stínu hory se rozkládá Bryn Šander, největší, nejlidnatější a nejlépe opevněné z Desetiměstí v Planině ledového větru. Desetiměstí je seskupení komunit shluklých kolem tří zdejších jezer: Maer Dualdon, ze kterého teče směrem k Železníku řeka Šengarn; Lac Dinneshere na východě, jehož vody jsou téměř vždy vražedně ledové; a Rudé vody, pojmenované po pradávné bitvě mezi soupeřícími rybáři, která zbarvila vody krví do ruda.

Desetiměstí se živí rybolovem a obchodem, přičemž obě odvětví závisí na kulohlavém pstruhovi z jezer na Planině ledového větru. Bez těchto ryb by lid Desetiměstí hladověl, ale také by neměl co směnit či prodat. Slonovině podobné kosti těchto ryb jsou surovinou pro slavné vyřezávané předměty, které se prodávají daleko na jih až do Kalimšanu a dál na východ. Kosti se také používají na výrobu všemožných malých a pevných nástrojů: rybářských háčků, hrotů šípů, šicích jehel, knoflíků a dalších. Každé město na jezerech má svou vlastní flotilu rybářských lodí a města se kvůli ochraně populace a udržení křehké rovnováhy mezi komunitami obezřetně dělí o jezera.

Nezávisle smýšlející lidé, kteří přijdou do Desetiměstí, jsou odrazováni od toho, aby vyráželi rybařit na vlastní pěst. Když to přesto udělají, často selžou, buď díky zrádným vodám, odepřením přístupu k nejlepším rybářským oblastem, nebo s nimi prostě odmítnou obchodovat řezbáři, jejichž výrobky jsou velmi drahé. Planina ledového větru je místem, kde je pro přežití nezbytná spolupráce, a ignorování této skutečnosti může ponechat člověka osamoceného v době nouze.

Tam kde devět měst z Desetiměstí přežívá především díky rybolovu, Bryn Šander žije obchodem, což z něj pro příchozí dělá místo vhodné k návštěvě. Město před barbary, kteří řádí po oblasti, a před netvory z tundry chrání hradby a soustředění obyvatel znamená, že Bryn Šander je vřelejší než ostatní města, v doslovném i přeneseném významu toho slova.

Reghedští barbaři

Desetiměstí nejsou jedinou komunitou na Planině ledového větru. V této oblasti se také pohybují kmeny lidských barbarů nazývaných Reghedové. Lovci a nájezdníci cenící si síly a uctívající hrdiny svých předků, počítají mezi ctěné mrtvé mnoho hrdinů včetně některých, kteří byli zodpovědní za bezpečnost Desetiměstí, Planiny ledového větru i míst mimo ni. Reghedský tábor tvoří velký kruh kožených stanů, které mohou být rychle složeny a přepravovány, když Regherdové putují za stády sobů poskytujících jim jídlo a oblečení.

Trpaslíci

V dolech Kelvinovy mohyly stále žijí trpaslíci, ale jsou v menším počtu než kdysi a s menším vlivem na zbytek Planiny ledového větru než před takovými jedním dvěma staletími. Trpaslíci stále cítí věrnost ke klanu Válečného kladiva z Mitrilové síně a to i přesto, že se vrátili zpět na chladný sever, když zjistili, že jim jejich dávný domov nevyhovuje. Bryn Šander jim slouží jako obchodní stanice, což jim umožňuje držet lidi a jiné cizince od dolů, které jsou dále od stínu Mohyly. Trpaslíci vysílají svého zástupce do rady mluvčích, která řídí Desetiměstí, nicméně nemají v radě žádné slovo s výjimkou přijetí či odmítnutí rozhodnutí lidského shromáždění.

Svítící tvrz

Tato velká pevnost, které se někdy říká také Svícmark, mnoho lidem vezme dech: stojí na sopečné skále, na výběžku surového kamene s plochým vrchem čnící zhruba sto stop od pobřeží do vzdouvajícího se moře. Pokud to dokážete, tak si představte, že vrcholek tohoto útesu je zcela obklopen vysokou hradbou. Tato zeď po celém svém obvodu nese několik věží a uzavírá velký prostor, ze kterého stoupá mnoho dalších věží. Ti, kdo viděli toto místo shora, říkali, že vypadá jako dort s příliš mnoha svícemi. Vzduch u západní zdi, která je nejblíže k moři, je naplněn mlhou z mořské tříště a v zimě tato vlhkost způsobuje, že povrch pokrývá zrádný led. Někdy musí být věže po celém západním okraji pevnosti opuštěny na celé období, když je pohltí námraza.

Ze středu se tyčí největší a nejtlustší věž Svítící Tvrze. Jestliže jsou ostatní věže dobře zpracované větve a květy, pak tato je jistě kmenem stromu: silná, masivní, vystupující nad obvodové stavby. Okolo centrální pevnosti je stupňovitá zahrada, a ti šťastní, kteří se dostanou do knihovny, prochází okolo a nahoru skrz tento zelený prostor k hlavním dveřím do pevnosti. Nicméně většina lidí, kteří Svítící Tvrz navštíví, vidí tuto strukturu pouze z východního nádvoří, kde leží zařízení pro přijíždějící učence.

Velká Knihovna

Svítící Tvrz je největším shromaždištěm tradic a spisů ve všech Říších (ačkoliv to vzdělaní elfové neradi slyší). Kdysi byla domovem velkého proroka Alaunda Věštce a uvnitř těchto zdí byla sepsána Alaundova proroctví. Říká se, že zdejší sklepení obsahují tolik skrytých znalostí, že pokud by je objevila osoba schopná nalézt a vstřebat, stala by se všemocnou. Problém je samozřejmě stejný jako u všech jiných tajemství ukrytých na jiných místech: musíte vědět, že nějaké tajemství existuje, před tím, než ho úspěšně vytáhnete na světlo.

Knihovna Svítící Tvrze funguje sama sobě jako ochrana: na každý kousek skrytého učení potenciálně velké moci, která leží uvnitř, jsou zde tisíce bezvýznamných receptů, starých písní, kousků historie, deníků dávno mrtvých lidí a bezpočet dalších psaných spisů, které nemají žádný trvalý význam pro mnichy chránící toto místo a mudrce hledající takové maličkosti. Třebaže při běžném jednání jsou docela přátelští, vůči všem návštěvníkům knihovny jsou také podezřívaví.

Umožnění přístupu

Cena za vstup je darování psaného díla, které Svítící Tvrz ještě nemá. Ačkoli mniši označují tuto nabídku jako „vstupní dar“, jedná se o poplatek, který je často poměrně vysoký.

Pro většinu se může zdát, že je tento požadavek obtížné, ne-li nemožné splnit. Koneckonců, jak by případný návštěvník mohl přesně vědět, co Svítící Tvrz má nebo nemá mezi labyrintem stohů? Z toho důvodu většina návštěvníků přichází do Svítící Tvrze s rozmanitými knihami, o nichž se domnívají, že by mohly být schváleny.

Naštěstí pro některé nemusí být dar zcela unikátní. Svazky nebo spisy, které knihovna nemá ve svém archivu, jsou vhodnější, ale mniši umožňují i několik dalších možností: mohou být také přijaty vzácné edice, knihy spojené s velkým kusem historie, dokonce knihy s hlubokými myšlenkami (nebo jen zajímavými poznámkami) načmáranými na okraji, stejně jako deníky lidí, kteří jsou hodně zcestovalí nebo velmi učení.

Většina z těch, kteří přicházejí jako žadatelé k branám Svítící Tvrze, zná cenu vstupu; a ti kteří neznají, se to dozví u brány a jsou slušně odmítnuti, pokud takový dar nemají. Heroldi; kněží bohů Oghmy, Gonda, Deneira a Milila; někteří arcimágové; a další uznávaní jako „přátelé Svítící Tvrze“ mohou vstupovat bez toho, aby poskytovali vstup- ní dar (ačkoli tito lidé samozřejmě často stejně přispívají do sklepení knihovny).

Velká dvojitá vrata Svítící Tvrze jsou třikrát větší než člověk a jsou vyrobena z neznámého černého kovu, který podle nejednoho kouzelníka dokáže odrazit blesk a je odolný vůči magickému věštění. Oba tyto panely jsou v horní části vyzdobeny pečetí Svítící Tvrze – hradem a plamenem. Jedny ze dvou vrat jsou přes den otevřeny, aby umožnili přístup návštěvníkům, a druhé jsou stále zavřené.

Na tento vstup dohlíží pět mnichů ve fialových hávech. Jeden z nich postoupí vpřed, aby pozdravil žadatele toužící vstoupit, probere s nově příchozími jejich záměry a zkoumá, jaké dary přinesli. Zatímco první mnich zkoumá nabízený dar a určuje jeho název a původ, druhá stráž u brány sesílá kouzlo zpráva. Hlubinský mudrc Říká se, že příjemce tohoto kouzla je Uznávaný v místnosti kousek od masivního fasciklu s poznámkami o knihách ve sklepeních Svítící Tvrze. Tento strážce fasciklu zřejmě za pomoci nějaké magie určuje, zda knihovna má knihu, která byla nabídnuta, a odpovídá, zda má být dar přijat či ne.

Ti, kteří jsou přijati, jsou označováni jako „hledači“, ale bývají oslovováni jménem, pokud ho mnich zná, a pokud ne, pak „dobrý muži“ nebo „dobrá ženo“. Jakmile je návštěvník přijat, mniši u brány mu umožní, aby vstoupil dovnitř do Vzdušné dvorany. Návštěvníci jsou instruováni, aby přešli tuto oblast a zastavili se před Smaragdovými dveřmi, kde je přijme jiný mnich, nabídne jim jídlo, koupel a ubytování a zajistí jim setkání s mnichem, který jim pomůže naplánovat pátrání a dohlédne na návštěvu hledače v knihovně.

Vysoké vřesoviště

Vysoké vřesoviště bylo kdysi podobným místem jako Vysoký hvozd nebo nedaleký Mlžný hvozd, ale během Korunních válek, před tisíci lety, spálila mocná magie zemi takovým způsobem, že vše, co zůstalo, je jen pusté vřesoviště. Jedná se o kamenitou divočinu, zamořenou troly, skřety a všemožným jiným nebezpečím pro každého, kdo prochází skrz, místo aby šel okolo.

Právě vznik Vysokého Vřesoviště nakonec způsobilo sestup drowů do podzemí, když temní elfové zde žijící byli vyhlazeni magistry slunečních elfů.

Jak už název napovídá, Vysoké vřesoviště je mnoho mil se táhnoucí vyvýšená plošina plná vřesu, lišejníkem pokrytých kamenů a skrytých roklí. Zemí putují stáda zvířat, od ovcí přes skalní poníky až po občasné rotaje. Tato zvířata se pasou bez velkého rizika, protože vlci a jiní predátoři, kteří by ztenčovali stáda, se sami stávají kořistí trolů a skřetů ovládajících vřesoviště. Tyto dvounohé hrozby občas Vysoké vřesoviště pokrývají pastmi, ale nejčastěji bojují a zabíjejí svou kořist a sebe navzájem. Na Vysokém vřesovišti funguje něco jako koloběh lovu: skuruti během roku zabíjí vlky, což vede k většímu množství pasoucích se ovcí, které lákají troly (zdá se, že místním trolům chutná skopové), což zase přivádí neohrožené dobrodruhy, aby se vypořádali s rostoucí hrozbou, což umožňuje přežití tolika vlkům, aby úplně nevyhynuli.

Vysoké vřesoviště obývají také lidští barbaři, usídlení většinou na jeho západním okraji, spolu s velkými stády ovcí a koz, jelikož půda je zde pro zemědělství příliš chudá a tenká. Nejsou to Uthgardti ani s nimi nemají žádné spojení, ale mohou mít nějaké vzdálené vazby se Seveřany, stejně jako iluskánský původ. Mluví iluskánským dialektem. Ti co cestují touto oblastí, by si měli uvědomit, že lidské kmeny sdílejí nedůvěru k magii, běžnou mezi mnoha Seveřany, ale naštěstí to není fanatická nenávist jako u Uthgardtů.

Mlžný hvozd

Na západ od Vysokého vřesoviště, ale silně jím ovlivněný, je Mlžný hvozd, který získal své jméno po mlhách sestupujících z vřesoviště a zahalujících jeho stromy. Zde vládne Melandrach, Král hvozdu, který drží hvozd jako výhradní doménu elfů. Ačkoli je zde hojnost lovné zvěře, místní lidé dobře ví, že ji elfové chrání a trestají provinilce, kteří v lese pytlačí. Dokonce i barbaři znají lepší místa k lovu, než je les, protože nechtějí přitáhnout Melandrachovu pozornost nebo hněv.

Cestovatelům, kteří nechávají obyvatele Mlžného hvozdu na pokoji a kteří si dělají jen malé táborové ohně výhradně ze spadlých větví, je povoleno procházet. Pokud tedy lesní lid nemá špatnou náladu nebo se na cizince z nějakého důvodu nezlobí.

Vysoký Hvozd

Nikdo se špetkou elfí krve se nemůže ubránit neklidu, když vkročí do Vysokého hvozdu. Samotný věk a moc stromů, hloubka jejich kořenů a vítr šeptající skrz jejich listy, to vše je volá.

Vysoký hvozd, rozlehlý zelený příkrov v centru Severu, je připomínkou dávných časů, kdy byla většina Faerûnu pokryta hustými lesy a sylvánští tvorové všech druhů žili mezi jeho stromy. Dokonce i dnes Vysoký Hvozd sotva zná kroky a dotek člověka a jeho rostlinstvo je převážně prastaré.

Elfí společenství ve hvozdu jsou malá a často kočují. Zčásti je to odraz touhy zachovat hvozd nedotčený, ale jsou zde ruiny, takové jako je Askalhorn (nyní nazývaný Pekelné údolí), které nám připomínají padlá města a dávné říše.

Vysoký hvozd kdysi pod svými větvemi ukrýval tři velké elfí říše, a jejich kosti stále leží vrostlé do jeho kořenů. Mnoho kmenů lesních elfů – a několik kmenů měsíčních elfů – se stále potuluje lesem a chrání tyto trosky, jež jsou připomínkou zlatého věku. Málo- kdo za hranicemi Vysokého hvozdu ví o těchto elfech, kteří nemají jednoho vůdce a mají jen malý kontakt s okolním světem, něco víc. Poutníci cestující Vysokým hvozdem se musí mít před elfy na pozoru, jelikož nikdy neví, zda jsou vítáni, a jakýkoliv příslib bezpečného průchodu nemusí být ctěn jinou skupinou elfů.

Vysoký Hvozd obývají víly a sylvánští tvorové všech druhů – včetně satyrů, dryád a entů. Nelze se divit, že každý okamžitě po vstupu do lesa vnímá přítomnost neviditelných pozorovatelů.

Nikde v lese není tento pocit hmatatelnější než u Stromu Praotců, dubu většího, než si dokážete představit, který je svatým místem uthgardského kmene Stromového ducha. Čtyři menší duby – ve skutečnosti obrovské, i když stále menší než Praotec – vymezují místo, chrání strom a pomáhají těm, které jejich duchové uznají za hodné, zrychlením přirozeného léčení. Teleportační magie zde často nefunguje správně a v jeskyni hluboko dole je podle pověstí plno všemožných magických portálů.

Pokud to nejsou elfové, víly nebo samotné stromy, kteří sledují návštěvníky, mohou to být kentauři, kteří udělali Vysoký hvozd svým domovem, nárokujíc si náhorní plošiny nedaleko pramene Jednorožčího toku. Po celá desetiletí se počty kentaurů zvyšovaly, takže by se brzy jejich kmeny mohly rozdělit a nárokovat si další země jako svá území. Lze zde také nalézt pegasy a jednorožce a dokonce i legendární árakokry, okřídlené ptákovité humanoidy, žijící mezi vrcholky v srdci lesa.

V hloubi lesa je celé horské pásmo známé jako Hvězdné hory. Vytrvalé vichry drží slabší létající tvory daleko od vrcholku hor, s tajemnou výjimkou árakoker, které zde měly pravlast předtím, než je vyhnal drak. Většinu vrcholků je možné vidět jen z dálky, odkud to vypadá, že se na svazích třpytí podivné masivní krystaly. Jsou také známé bohatými ložisky železa a niklu, ale nikdo pod těmito horami netěžil již stovky let.

Hvězdné hory jsou zdrojem vod Jedorožčího toku, který se prořezal skalami a ve spodní části vytvořil řadu soutěsek a útesů známých jako Sestry. Pohled na stupňovité vodopády bere dech, a stojí za námahu spojenou s jejich dosažením. Mlhy zakrývají Sestry a živí vegetaci na malých náhorních plošinách v této oblasti. Z menšího páru hor na severu, zvaných Ztracené štíty, napájí prameny řeku Dessarin.

Daleko méně idylické jsou prokleté zříceniny Karse. Jsou to pozůstatky velkého kacířství netherilského kouzelníka Karsa, který se snažil dosáhnout božství, zabil bohyni magie a způsobil konec věku a nevýslovnou zkázu napříč celým světem. Věčná připomínka vzestupu a pádu Netherilu.