Pán kostí, Starý pán lebek, Žnec

Myrkul je starověký bůh, jeden ze tří bývalých smrtelníků povýšených mezi bohy, když Jergal, unavený svými božskými povinnostmi, mezi ně rozdělil svou moc. Myrkul se stal bohem smrti i mrtvých a vládl po staletí nad Městem mrtvých, dokud naopak sám nebyl zabit. Myrkulovi věrní ho vnímají jako Žence, který si činí nárok na duše, které pak přivádí ke Kelemvorovi, aby je soudil.

Myrkul je božstvem smrti, rozkladu, stáří, vyčerpání, soumraku a podzimu. Je bohem konce všeho a beznaděje, stejně jako Lathander je bohem začátku a naděje. Lid se k Myrkulovi nemodlí, jelikož z něj mají strach a kladou mu za vinu bolavé klouby a slábnoucí zrak. Myrkul je považován za zcela chladného a necitelného i vůči svým nejoddanějším věřícím. Ti, kteří mají Myrkula jako svého patrona, jsou často zasmušilí, zamlklí a posedlí mrtvými a nemrtvými. Podobně jako mnoho následovníků Kelemvora a Jergala, tak i kněží Myrkula slouží jako pohřebníci a obvykle drží identitu svého patrona v tajnosti.

Tam, kde lidé pohřbívají své mrtvé, se objevují Myrkulovy svatyně nebo rytiny jeho svatého symbolu, ale plnohodnotné chrámy jsou vzácné. Těch několik málo, které existují, jsou posvátnými místy, kam jsou přinášeni mrtví ze vzdálenosti stovek mil, a to i když nebyli jeho věřící. Je zde velmi málo prostoru pro život na takovém místě, kdy se obvykle jedná jen o malou skromnou svatyni, ale zdejší katakomby a kostnice jsou obrovské. V nejhlubší komoře každého chrámu spočívá trůn a na něm sedí strážce nevyhnutelného osudu – balzamovaná mrtvola nejctěnějšího světce v historii chrámu (často jeho zakladatele). Zasvěcenci do víry jsou přiváděni před chrámového strážce nevyhnutelného osudu, kde pokleknou a v temnotě musí strávit den a noc v půstu a meditaci.

Pilíře víry

Myrkulští duchovní mají za úkol vzbudit v lidech strach a úctu před smrtí a mocí všemocného Myrkula, aby se nikdo nepostavil proti církvi a nesnažil se zmařit její činnost. Od kněží Myrkulu se očekává, že budou šířit zvěst, že dotek kněze Myrkulu přináší smrt. Očekává se od nich, že budou všem lidem říkat, že ti, kdo slouží Myrkulovi, mají dokonalou trpělivost a lze jim bezmezně důvěřovat – a podle toho se pak budou chovat.

Myrkulští duchovní mají učit příběhy o minulých i budoucích “zhoubcích” – smrtelnících, kteří se potulují zemí a mstí mrtvé přátele, pány a pokrevní příbuzné, jimž přísahali, a zabíjejí ty, kdo se posmívají nebo považují jiné bohy za nadřazené Pánu kostí.

Zasvěcenci do víry poprvé uslyší Myrkulovo slovo prostřednictvím kouzla Mluv s mrtvými, které bylo sesláno na nejuctívanějšího zesnulého bývalého velekněze chrámu. Taková kouzla umožňují všem v dosahu sluchu porozumět slovům mrtvého. Myrkul skrze tyto nádoby promlouvá a říká: “Poznejte mě a bojte se mě. Mé objetí je určeno všem a je trpělivé, ale jisté. Mrtví si tě mohou vždy najít. Má ruka je všude – není dveří, kterými bych nemohl projít, ani strážce, který by mi mohl odolat.”

Rituály

Myrkul se uctívá denně za soumraku a každý zbožný stoupenec se také kdykoli během tmy osobně pomodlí. Soumrak je rituál zahrnující kosti, popel zpopelněných lidí a hrobový prach a je připomínkou toho, jak smrtelné jsou všechny živé bytosti a jak blízko za každým tvorem kráčí smrt. Jeho středobodem je vznášející se, zářící (díky magii) lebka, která se vznáší nad černým, kostmi zdobeným blokem nebo stolním oltářem. V tuto dobu se přijímají oběti od lidí, kteří nejsou zbožní, ale chtějí Pána kostí usmířit. Při přinášení obětí obvykle pokleknou před oltářem. Zvonění zvonů (hluboké a s ozvěnou, nikdy ne cinkající nebo vysoké a kovové) označuje zahájení a ukončení tohoto rituálu a je jednou udeřeno vždy, když byla učiněna oběť.

V myrkulské církvi se dodržuje pouze jeden rituál související s kalendářem. Svátek Měsíce je myrkulským věřícím znám jako Den, kdy je mrtvých nejvíce mezi námi. Myrkulané věří, že v tento den povstávají esence všech mrtvých lidí a jako neviditelní duchové se vznášejí po Faerunu a hledají své živé potomky, aby jim předali poselství či varování (tichým písmem v prachu, písku či popelu nebo pohybem předmětů, nikoliv řečí), nebo aby je jen pozorovali. Pro ty, kdo uctívají Pána kostí, je tento den dnem oslav mrtvých ve zpěvech, modlitbách a chvalozpěvech, které vrcholí půlnočním rituálem Vlajkonošů padlých, při němž byly poháry s vínem zapáleny kouzly, aby se duchové, kteří se z nich napijí, mohli na krátkou chvíli zahřát ve svém “věčném chladu”.

Jediné další významnější rituály, které myrkulyté praktikují, se týkají obřadů souvisejících s pohřby a obřadů, které někteří z nich používají jako doprovodný rituál při vzkříšení (nebo donucení k smrti) nemrtvých. Protože tyto činnosti jsou často prováděny na zakázku, jsou často oděny do zlověstných, působivých rituálů, aby si lid práce kněží více vážil.

Kněžství

Každodenní aktivity

Myrkulyští duchovní putují po říších, pohřbívají mrtvé a za poplatek vypravují pohřby. Díky své odolnosti vůči nemocem jsou oblíbenými pomocníky při likvidaci obětí moru a při jednání s nakaženými lykantropy a nemocnými. Dělají vše pro to, aby umírajícím poskytli pohodlí, ale smrt považují za přirozenou, nevyhnutelnou a ne za něco, před čím je třeba utíkat. Velmi si cení vlivu, který mohou mít mrtví lidé (mluví o něm jako o “posvátné ruce, která sahá z hrobu”), a pomáhají umírajícím lidem sepisovat dekrety, závěti a tajemné verše, které navádějí živé, aby po jejich smrti hledali jejich skrytý poklad nebo jinak tančili podle jejich příkazů.

Za “lebeční poplatek” kněz Myrkulu dokonce souhlasí s tím, že bude působit jako zmocněnec nebo mstitel mrtvých a bude plnit přání zesnulých nebo vykonávat úkoly, které před smrtí nemohli splnit. (Myrkulští duchovní nikdy nepřijímají lebeční poplatky od žijící osoby, která vyřkla přání mrtvé bytosti, ale pouze od samotných zemřelých osob na základě dohod uzavřených před smrtí – někdy i několik let před ní.)

Ačkoli Myrkul jen zřídkakdy dovoluje svým duchovním vzkřísit mrtvé, přivést osobu do chrámu jiné víry, aby se pokusila o vzkříšení, a zaplatit za tento podnik penězi, které zanechali mrtví, byl pro členy myrkulitského kléru běžný a naprosto přijatelný postup.

Kněžský oděv

Všichni kněží Myrkulu nosí černé roucho s kápí, kolem pasu převázané jedinou šerpou kostěně bílé barvy. V chrámech chodí bosí a někdy si také odhalují tváře, ale na veřejnosti jsou vždy maskovaní, nosí polomasky (sahající od čela až k horní části tváří) namalované tak, aby připomínaly lebky. Všechno odhalené tělo je ztmavené popelem.

Dobrodružný oděv

Při dobrodružstvích nosí kněží Myrkulu nejlepší dostupnou zbroj. Spolu s polomaskami lebek nosí vždy tmavý plášť s kapucí a i v terénu si nadále zatemňují veškeré odhalené tělo popelem. Kněží Pána smrti necítí potřebu skrývat svou věrnost, protože smrt nakonec přijde pro všechny – dříve, jak se říkalo, pro ty, kteří jsou dost hloupí na to, aby obtěžovali Myrkulta.