Naše paní hvozdů, Královna hvozdů

Lidé vyjma tichých lesních míst zřídkakdy mluví o Mielice. Lesy, které vyvolávají údiv, jsou právě těmi místy, kterým vládne, ale prý dohlíží na každou dobrou bytost v jakémkoliv lese, bez ohledu na to, jak je temný nebo děsivý. Když se děti ztratí v lese, tak lidé prosí Mieliku o pomoc, dokud nejsou nalezeny.

Mielika je bohyně hvozdů a tvorů v nich žijících. Je vnímána jako vzdálené a spirituální božstvo – méně podobné lidem než mnoho jiných bohů. Nestraní se lidí, ale její pozornost a přízeň je obtížné získat. Je patronkou hraničářů, stejně jako je Milil patronem bardů, ale i hraničáři se k ní přímo modlí jen zřídka. Místo toho se modlí ke Gwaronu Bouřlivci, o němž se domnívají, že předá jejich slova bohyni, ať bude ukryta v jakémkoliv hvozdu.

Symbolem Mieliky je jednorožec, takže tak na ni někteří myslí a spojují si ji s Lurue, Královnou jednorožců a současnou bohyní těchto tvorů. Ale většina příběhů líčí Mieliku jako krásnou ženou, které Lurue dovoluje jezdit na svých zádech, a obě jsou považovány za blízké přítelkně. Vztahy Mieliky s ostatními božstvy přirozeného světa jsou složitější. Silvanus je někdy považován za jejího otce a Eldath za její sestru, ale Mielika si jde divočinou svou vlastní cestou.

Má mnoho svatyní, a to především v Divokém pohraničí. Většinou je tvoří kmen odumřelého stromu, do kterého je vytesána podoba jejího svatého symbolu, hlavy jednorožce. Případně může být podoba vyřezána do samostatného kusu dřeva a přichycena k živému stromu. Tyto svatyně obvykle označují hranice v lese, o nichž místní obyvatelé vědí, že za nimi nesmí těžit dřevo nebo lovit. Často jsou tyto pocty vztyčeny dřevorubci na konci těžby jako poděkování bohyni za poskytnutí dřeva a za to, že uchránila dřevorubce při práci.

Pilíře víry

Mieličtí stoupenci jsou svým smýšlením a étosem blízcí Silvanovým stoupencům s tím rozdílem, že zdůrazňují pozitivní povahu divoké přírody. Inteligentní bytosti mohou žít v harmonii s divočinou, aniž by bylo nutné jednu z nich ničit ve jménu druhé. Mielikkiin pohled na věc se shoduje s pohledem hraničářů obecně, a proto je jejich patronkou.

Mielikkiané se učí přijímat divočinu a nebát se jí, protože divoké cesty jsou dobré cesty. Mají udržovat rovnováhu a učit se skrytým způsobům všeho života. Neměli by dovolit, aby se zbytečně kácely stromy nebo vypaloval les. Mají žít v lese a být jeho součástí, nikoli přebývat v nekonečném boji proti lesu.

Chodci Lesní cesty musí chránit lesní život, bránit každý strom, znovu sázet tam, kde smrt pokácí strom, a snažit se udržet rovnováhu, kterou nerozvážní uživatelé ohně a dřevorubci porušují. Mají žít v souladu s lesem, učit to ostatní a trestat a mařit ty, kdo loví pro sport (nikoli pro potravu) a kdo se dopouštějí krutostí na divokých tvorech.

Rituály

Ti, kdo uctívají Paní lesa, věří, že její hlas se neustále ozývá ve všech lesích šuměním listí. Dobře naladěný uctívač dokáže naslouchat a rozumět šepotu lesa po období meditace a delší introspekce. Tento šepot přepsalo několik bardů a strážců, ale zdá se, že nikdy neříkají dvakrát totéž. Obecným tématem je ochrana a pochopení lesů a tvorů v nich žijících. (Ti, kdo poslouchají delší dobu, si prý zlepšují své stopařské schopnosti a dovednosti přežití v lesích, stejně jako znalost pověstí o zvířatech).

Uctívání Mielikki zahrnuje období introspekce a meditace každé ráno a večer (pokud možno v lese). Skupiny uctívačů se také scházejí pod hvězdami, aby zpívaly chvály Paní a žádaly ji o vedení. Když uctívač Mielikki začne sám od sebe usilovat o nápravu znesvěcení lesa, vznese k Paní lesa zvláštní modlitbu o sílu a vedení. Když je potřeba pomoci při plnění nějakého jednoduchého úkolu, jako je například ošetření zlomené nohy chyceného vlka nebo sledování stezky, chodci Lesní cesty obvykle před pokračováním požádají Paní o požehnání.

Nejznámějšími posvátnými rituály Mielikki jsou pro cizince Čtyři svátky o slunovratu a noci rovnodennosti. Ty jsou známé jednoduše jako První svátek, Druhý svátek atd. Jsou to příležitosti ke svatým rituálům a radovánkám, při nichž se od všech Mielikki věřících očekává, že budou oslavovat smyslnou stránku existence a zpívat chválu Paní v lesních hloučcích, kde to jen půjde.

Slavnosti Zelené trávy a Svatojánské noci jsou ještě většími rituály, které kombinují radovánky podobné těm ze Čtyř svátků s obřady sázení a Divokou jízdou. Během Divoké jízdy přiměje Paní jednorožce, aby se shromáždili do stád a cválali lesem. Její věrní na nich mohou v noci jezdit na holých hřbetech, překonávat ohromující vzdálenosti a vidět mnohé. Při těchto jízdách jsou jednorožci zmocněni Paní používat svou schopnost teleportace tak často, jak si přejí, a to až na trojnásobek běžného dosahu. V letech, kdy po Štědrém dnu následuje Svatojánská noc, mohou jezdci v jízdě pokračovat i v tento den a noc, pokud si to přejí.

Alespoň jednou měsíčně musí každý člen kléru přednést Píseň stromů a posloužit všem dryádám, hamadryádám nebo stromům, které jejich píseň vyvolá. Členové kléru plní drobné úkoly, které jsou po nich požadovány, ale z vůle Paní jsou osvobozeni od dryádích kouzel.

Nad každým ohněm, který člen Mielikkiho kléru zapálí, musí být zašeptána modlitba Děsu. Mielikki na oplátku způsobí, že oheň vydává intenzivní žár v určitých směrech určených prosebníkem, ale téměř žádný kouř. Takové ohně svítí jen slabě, aby přitahovaly co nejméně pozornosti, a nešíří se. Tímto způsobem není třeba dávat pozor na zakládání lesních požárů.

Kněžství

Každodenní aktivity

Pohled Lesních Paží je zaměřen na ochranu přírody (a zejména lesů) před silami zla a nevědomosti. Mnoho těchto kněží lze nalézt při putování mezi malými komunitami, které se rozkládají na okrajích velkých i malých lesů. Snaží se učit lidi a ostatní dobré rasy pečovat o stromy a život pod jejich listnatými klenbami a respektovat je. Snaží se zabránit dalšímu pronikání civilizace do zbývajících velkých lesů tím, že učí šetrnému lesnímu hospodaření. Na požádání brání lesy i se zbraní v ruce, je-li to nutné.

Jehly podporují lesní paže a kleriky Eldatha a Silvana při obraně, obnově a dokonce i rozšiřování lesů a lesního života. Kdekoli je to možné, aniž by to bylo v rozporu s tímto prvořadým zájmem, mají působit proti těm, kdo se zabývají ohnivou magií (zejména rudým čarodějům a stoupencům Kossutha), a povzbuzovat lid žijící ve městech a na farmách, aby ctil přirozený život a vnímal lesy jako bohatá, přívětivá místa, která jsou příjemným útočištěm pro obnovu a potěšení z přírodních krás, nikoli smrtícím zapadákovem, jehož je třeba se obávat a bojovat s ním.

Kněžský oděv

Barvy Mielikkianského obřadního oděvu se mění podle ročních období, přičemž každé roční období má základní barvu a akcent. Zimní je bílá se zelenými akcenty, jarní zelená se žlutými akcenty, letní žlutá s červenými akcenty a podzimní červená s bílými akcenty. Bílá a zelená barva zimy symbolizuje stálezelené stromy a nespící život lesa, zelená a žlutá barva jara znamená pomalé probouzení lesa k bujnému životu, žlutá a červená barva léta představuje plnou nádheru květů a pučícího ovoce a obilí a červená a bílá barva podzimu symbolizuje podzimní listí překryté sněhem. Těmito barvami se řídí pláště, které se nosí se zbrojí v době války, a slavnostní oděvkleriků: kalhoty, boty (vždy hnědé), krátký plášť a tabard, který má v zimě dlouhé rukávy a v létě je bez rukávů. Ať už je oděv jakýkoli, nad srdcem se vždy nosí hlava Mielikkihi jednorožce, vyřezaná ze slonoviny nebo kosti nebo pošitá stříbrnou nití.

Obřadním oděvem jsou kroužkové zbroje a tmavě zelené lesní pláště, které dryády tkají z pavoučího hedvábí a barví je přírodními barvivy. Mnoho mocných lesních rytířů nosí starobylé obleky z elfských kroužkových potahů, které dostali od elfských pánů za své úsilí při obraně lesů. Symbolem rytířů je obrovský stínový strom, který překrývá dvojice zkřížených mečů, a někdy je vyšit jako vzor na jejich oděvu nebo nošen na štítech.

Dobrodružný oděv

V terénu se většina uctívačů obléká přiměřeně počasí a svým povinnostem, i když zachovávají preferované sezónní barvy své víry. Za velmi horkého počasí nebo v letních lesích nosí většina z nich pouze šerpu a baldachýn správných barev. Potřebné vybavení nosí v brašnách, malých batůžcích nebo připevněné k botám. V terénu dávají přednost oblekům z lesklé řetězové zbroje nebo kožené zbroji s cvočky.