Paní mlh, Mlžný stín, Paní klamu

Leira nosí mnoho masek a více než jednou byla považována za mrtvou nebo za úplně jiné božstvo. Pro bohyni iluzí a klamu je taková pověst nejspíš přirozená. Její věrní souhlasí s tím, že bez ohledu na to, jaká je „pravda“, má jejich paní velkou radost ze zmatků, které zasela svými různými inkarnacemi. Dokonce i věřící Cyrika kdysi učili, že jejich bůh zabil Leiru, ale nyní přišli s podivnou myšlenkou, že ona je nějak jeho dcerou.

Leira není vnímána jako zlomyslná nebo jako podvodnice, ale je vnímána jako tajemná, tichá a samotářská. Je jí přisuzován vynález ruathleku, jazyka iluzionistů a mluvené řeči Nimbralu.

Věřící Leiry se zdají být vzácní, i když se to neví jistě, protože ti, kteří ji vyznávají, to přiznávají jen zřídka. Leira je patronkou iluzionistů a lhářů. Je ji věnováno jen málo bohoslužeb, s výjimkou iluzionistů, kteří se k Paní mlh modlí za sílu svých kouzel, a šejdířů, pro které je šampionem. Většina lidí se k ní modlí, když doufají, že zachovají tajemství, nebo si ji modlitbou usmiřují před důležitým rozhodnutím, u něhož se bojí klamu. Někteří lidé provádí za zády vířivý pohyb prstem, když ji při lži prosí o pomoc.

Její kněží nosí bílá a mlžně šedá roucha a jejich tváře jsou pokryty hladkými, bezvýraznými maskami. Chrámy Leiry existují pouze v Nimbralu a svatyně, po celém kontinentu obvykle maskovány jako jiný typ míst a označené tak, aby je poznali pouze věřící.

Pilíře víry

Leiřané věří, že Paní může být čímkoli a kdekoli, že to není tak, jak se zdá. Učí se, aby lidé všude pochybovali o tom, čemu věří a co vidí, a obnovili tak ve světě svaté tajemství. Leiřané mají dávat i brát, vzbuzovat naději i zmařit doufání. Leiřané nikdy nesmějí říkat pravdu, když stačí méně, a nikdy nesmějí používat polopravdu, když by lépe posloužila lež. Pravdu by měli mluvit, kdykoli je to možné, pouze s ostatními uctívači Leiry.

“Paní není nikdy taková, jak si myslíš, že je. Pravdu je bezcenné znát a ještě méně stojí za to ji vyslovit nahlas. Nikdy nemluv pravdu, když ti stačí lež. Chraň a rozšiřuj iluze a pověsti, neboť zkreslení a legendy jsou tím, co dělá lidi šťastnými a život lákavým. Skrývání věci jí dodává hodnotu právě tím, že ji zakrývá.”

Rituály

Leirané leží na zemi tváří dolů a modlí se k Panně každé ráno a každou měsíční noc. Kdykoli se setkají s mlhou nebo mlžným oparem, jdou na procházku, aby pronesli chvalozpěv k Leiře a promluvili s Paní (která prý někdy odpovídá jako ozvěna šepotu z okolních mlh). Denně také pořádají krátké obřady u Leiřiných oltářů (pokud jsou přiřazeny k nějakému chrámu), aby umožnili nevěřícím, kteří si přejí ukojit Leiřiny rozmary, přinášet oběti a vyslechnout a vést modlitby laických věřících. Ve všech případech se formální uctívání Leiry skládá z klečících modliteb a stojících chvalozpěvů a zpěvů, které se pronášejí tváří v tvář jejím rohovým oltářům, jejichž vztyčené paže rámují pouze prázdný vzduch.

Nejsvětějšími rituály Leiry jsou Odhalení a Vzývání. Odhalení provádějí jako očistu novicové vstupující do kněžského stavu, kněží stoupající v hodnosti nebo kněží činící pokání za znevážení své víry (například příliš časté říkání pravdy). Při tomto rituálu prochází prosebník s holou tváří řadami kněží, kteří drží vysoké zapálené svíce mezi zrcadlícími se bazénky s vodou a zrcadly. Invokace se koná, když je Paní přímo vyzývána k vedení, a během tohoto obřadu zpívající kněží kývají kadidelnicemi, aby vytvořili hustý dým a Ona se mohla zjevit v srdci jeho skrytu a promluvit k nim.

Leiřané se každoročně scházejí na šesti konklávech na různých místech a v trochu jinou dobu; informace o tom, kde a kdy se konkláve konají, se tiše šíří mezi kněžími, ale nezasvěceným se neprozrazují. Věří se, že podle svatého písma se na těchto shromážděních říká pouze pravda a že členové kněžstva využívají těchto příležitostí ke sdílení informací, k tomu, aby umožnili členům přecházet z chrámu do chrámu a aby církevní starší hlasovali o nejdůležitějších misích, které by měla víra podniknout.

Kněžství

Každodenní aktivity

Leirští duchovní šíří falešné zvěsti – a pokud mohou, vytvářejí iluze – výměnou za poplatky. Jejich úkolem je přimět lidi, aby všude pochybovali o pravdě, a to tím, že podporují (a následně odhalují) falešná přesvědčení, vytvářejí mystifikace a podobně. Leiřané jsou mistři převleků a pronajímají nebo prodávají kostýmy a (za tučný poplatek) líčí každého, kdo si to přeje (obvykle lidi v nesnázích). Pomáhají také ostatním v podvodech tím, že vystupují jako nájemní herci, často předstírají, že jsou manželky, manželé, vymahači dluhů, lupiči, milenci, eskorty, zloději, nebo dokonce duchovní konkurenčních náboženství, když pomáhají nějakému méně než čestnému člověku v podvodu na ostatních. Když se zrovna nesnaží o takové temné cíle, většina leiranských duchovních pracuje na alternativních osobách nebo rolích, které mohou přijmout “bez masky”, aby na druhých prováděli podvody, obohacovali se a bavili (ačkoli je zásadou církve, že někomu, koho okradou, musí později pomoci leiranské ruce, aby ztrátu nahradily).

Kněžský oděv

Všichni leiranští duchovní se oblékají stejně: do dlouhých hávů s kapucí a spodním lemováním z rezavé až okrové barvy, lemovaných a proužkovaných zelenou barvou, převázaných šerpami ze stejného materiálu, s rukavicemi a výraznými hladkými, postříbřenými skleněnými maskami. Tyto masky zcela zakrývají obličej, vyčnívají pod bradu, aby umožnily normální dýchání, a jejich nositelé přes ně vidí normálně (i když matně). Upíři, kteří nenávidí zrcadla, se snaží leiranské kněze zabít, kdykoli je to možné.

Leiranské stříbrné masky jsou zabarvené: Ráno se nosí červené, po slunci modré, za soumraku rezavé a po příchodu úplné noční tmy šedé. Nejsvětější rituály vyžadují masku stejného zeleného odstínu jako roucho. Všichni duchovní se učí vyrábět postříbřené masky (což je obtížný úkol vyžadující velkou zručnost a trpělivost) a obvykle mají kromě své každodenní sady několik sad (ukrytých v dobře vypolstrovaných cestovních pouzdrech). Bohatý leiranský klerik si často najme čaroděje, aby mu na jeho masky seslal kouzla, jen aby se zbavil obav z rozbití.

Ačkoli není hříchem chodit s holou tváří, leiranští duchovní se obvykle paranoidně brání ukazovat svou tvář na veřejnosti, když jejich roucho nebo rezidence dávají nevěřícím najevo jejich víru a vyznání: Nejeden leirský kněz se koupal nebo se bavil se soukromou společností, zatímco měl tvrdohlavě stále na sobě (pouze) masku!

Dobrodružný oděv

Na cestách Leiranští někdy přijímají alternativní identity a oblékají se jako tito lidé, ale nejčastěji nosí své obřadní roucho a stříbrnou masku. Róby zakrývají rusé pláště se zapínáním zdobeným zelenými drahokamy. Tyto pláště jsou pláštěm přemístění a “drahokamy” jsou zabarvené skleněné tvary, které lze odsunout stranou a odhalit tak malou skrýš v medailonové sponě, kam kněží obvykle ukládají drahokamy, magické prsteny nebo lahvičky uspávacího plynu. Tento plyn je oblíbenou zbraní leiranských duchovních. Pokud se z lahvičky vynechá zátka, naplní zhruba dvacetimetrový objem asi za pět kol, nebo jej lze nalít na látku a přiložit na nos a ústa oběti. V obou případech musí oběti, které jsou mu vystaveny, provést úspěšný záchranný hod proti jedu nebo usnout (jako u kouzla spánek) každé kolo, kdy jsou mu vystaveny. Po naplnění krychlové oblasti účinku nebo po nalití na látku se do 10 minut rozptýlí nebo vypaří.